Dagmar Černoušková - Iveta Černá, Soukromá škola ladného pohybu a rytmiky v domě na jižním svahu obklopeném zahradou. Ke škole Karly Hladké ve vile Tugendhat. In: Památková péče na Moravě / Monumentorum Moraviae Tutela. Moderní architektura, 15/2009, Brno: Národní památkový ústav – územní odborné pracoviště Brno. Text k tomuto tématu je připraven k publikaci (v tisku)

V letech 1945-1950 působila ve vile Tugendhat škola Karly Hladké, jedné z průkopnic výrazového tance a rytmiky v Brně. Tato skutečnost je všeobecně známa, avšak k této etapě dějin jednoho z nejslavnějších rodinných domů existuje poměrně málo pramenů a informací. Na sklonku roku 2009 se podařilo Studijnímu a dokumentačnímu centru získat unikátní fotografie z tohoto období. Fotografie jsou výjimečné nejen svou dokumentární hodnotou a působivým výtvarným pojetím, ale i tím, že je na nich poprvé zachycena původní travertinová dlažba zahradní terasy takřka „z ptačí perspektivy“. Z kulturně-historického hlediska je vzácná také skutečnost, že na jedné z fotografií je zachycen mistr Ivo Váňa Psota (1908-1952), jeden z nejvýznamnějších československých tanečníků a choreografů, se kterým Karla Hladká zřejmě spolupracovala již před válkou.  

Titul následujícího textu vznikl ze dvou termínů, které od sebe dělí zhruba dvacetiletí. Soukromou školu ladného pohybu a rytmiky si založila v Brně Karla Hladká na sklonku roku 1924. Dům na jižním svahu obklopený zahradou byl uveden jako první z lákadel v reklamním letáku téže školy, která od srpna 1945 působila pod názvem Ústav tělesné kultury Karly Hladké ve vile Tugendhat. Skutečnost, že škola rytmiky a tance Karly Hladké měla ve vile své sídlo v letech 1945-1950, je všeobecně známa. Je však třeba předeslat, že k této etapě dějin jednoho z nejslavnějších rodinných domů existuje poměrně málo pramenů a informací. Přesto se autorky rozhodly publikovat alespoň krátký příspěvek, jehož hlavním podnětem se stalo několik unikátních fotografií, které byly získány do Studijního a dokumentačního centra ve vile Tugendhat (SDC-VT) na sklonku roku 2009.

K osobnosti Karly Hladké se doposud podařilo zjistit jen velmi málo. Dokonce ani v odborných kruzích není příliš známá. Byla však bezesporu stěžejní postavou v brněnském školství výrazového tance a rytmické gymnastiky.¹ Do Brna uvedla rytmickou gymnastiku a výrazový tanec Margareta Kaplanová a po ní Eliška Bláhová - ta se v roce 1921 zasloužila o založení Dívčí akademie v Brně, kterou v roce 1937 převzala Heda Jungmannová-Kotisová. Škola Karly Hladké měla hlavně výchovný a zdravotní ráz, ale postupně v ní převládlo taneční a umělecké zaměření.²

Karla (Karolina) Hladká, rozená Procházková, se narodila 28. ledna 1893 v Jihlavě a 9. dubna 1917 se v Brně provdala za bankovního inspektora Rudolfa Hladkého, narozeného 8. dubna 1889 v Nemoticích. V Brně se manželům Hladkým narodila 23. března 1922 dcera Zora, od 3. ledna 1940 provdaná Čermáková. Rudolf Hladký však 3. září 1924 zemřel a jeho žena zůstala s dvouletou dcerkou sama.³ Není vyloučeno, že právě ztráta manžela přiměla mj. také z existenčních důvodů ovdovělou Karlu Hladkou velmi záhy k založení soukromé školy rytmiky. Zemská správa politická na Moravě totiž 16. prosince 1924 paní Karle Hladké, bytem Tivoli č. 53 oznamuje, že se souhlasem bere „…na vědomí Vaše oznámení ze dne 6. října 1924, dle kteréhož hodláte v tělocvičně školní budovy ´Vesny´ v Brně, Augustinská ul. čís. 7, zříditi a provozovati soukromou školu ladného pohybu a rytmiky…“4  Škola Karly Hladké tedy začala působit v objektu Vesny na Jaselské ulici. V březnu 1928 přesídlila do podzemních místností domu č. 5 na Kiosku (dnes Moravské náměstí) a od května 1933 pak do VI. patra sousedního domu č. 7. Nové prostory v domě na Kiosku č. 7 poskytl Václav Bohuslav, ředitel NOVINY v Brně.5 Škola zřejmě prosperovala a její majitelka rozšířila nabídku o sortiment, nabízející komplexnější služby. Svědčí o tom skutečnost, že v roce 1938 získala Karla Hladká koncesi na výrobu kosmetických přípravků.6

Z hlediska zdravotního měla škola velmi široký záběr a Karla Hladká se věnovala také publikační činnosti. Byla spoluautorkou útlé, ale informačně obsažné publikace s názvem Gymnastická průprava boxu.7 Reklama na školu Karly Hladké v záhlaví této publikace nabízí: rytmiku, plastiku, ortopedii, masáže, horské slunce, elektrické masáže, hry, plavání, lyžařské kurzy, sportovní průpravu a zdravotní gymnastiku. Nechyběly ani prázdninové pobyty dětí ve vlastních lesních osadách – lesní tábory pro mládež či společné výpravy k moři do Itálie a Francie.8

Okolnosti přesídlení školy Karly Hladké do vily na Černopolní ul. č. 45, které proběhlo těsně po skončení války nejsou přesně známy. Její jméno v souvislosti s vilou Tugendhat figuruje v pramenech, které se týkají popisu a vyčíslení válečných škod na tomto domě. Stav vily na sklonku války, popsaný podrobně v nedatovaném „Protokolu o stavu domu“, který pochází asi z podzimu 1945, byl dosti tristní. V hlavním obytném prostoru „... velké okenní tabule roztřískané, všude plno skla a koňského trusu, poněvadž v celé vile byly ubytovány koně. Zůstala pouze onyxová deska, vestavěná knihovna…“ Ve sklepě „… plno koňského trusu, … chyběly motory ke stroji pro výměnu vzduchu a pro spouštění oken, v kotelně poškozeny kotle atd. … ze zbytku původního vybavení vily … nezůstal kámen na kameni.“9  Karla Hladká do vily „vstoupila“ zřejmě ihned poté, co ji opustila kavalerie maršála Malinovského a sama patrně zajistila uvedení domu do provozuschopného stavu. Od 1. srpna 1945 se z vily Tugendhat stal Ústav tělesné kultury Karly Hladké. Národní správa ohlásila 15. září 1945 válečné škody Stavební skupině pro okamžitá opatření v Brně jen jako „škody na bytovém zařízení a svršcích“ a uvedla „poškození gumové podlahy, oken a dveří a malby“ v hodnotě 300 000,- Kč. Opravami byl pověřen brněnský stavitel Albín Hofírek. V květnu 1946 dostala Karla Hladká od Národní správy „zaplaceno mimo jiné za čištění po vojsku, za opravu ústředního topení, nákladního výtahu a podlah, za rám a pletivo plotu (asi zahrady), za železné stěny (při vzduchotechnickém zařízení?) a za zámečnické práce, ale také za stavivo a obklady, čištění po zednících a za tesařské práce“.10 Karlu Hladkou, aniž by ji přímo jmenoval, zmínil po letech také František Kalivoda: „Když se na čas ubytovala v domě vojenská jednotka, sloužil velký prostor v přízemí za stáje. … zničena byla podlaha, potažená bílým korkovým linoleem, velmi citlivým na koňská kopyta. Podlaha byla potom příštím uživatelem, kterým byla majitelka rytmické školy, nahrazena červeným xylolitem.“11

Podoba vily se po pouhých patnácti letech od její dostavby podstatně proměnila. Velkoplošná okna byla provizorně zasklena menšími tabulkami v obdélném rámování, linoleum nahradil červený xylolit, zaoblená příčka z makassarského ebenu zmizela již na podzim 1940.12 Z původních prvků zůstala prakticky jen onyxová příčka a vestavěná knihovna. Přesto i v tomto stavu působil někdejší hlavní obytný prostor nepochybně velmi impozantně. Svou rozlohou a snad i díky lesku onyxu a opláštění sloupů evokoval elegantní taneční sál. Oproti většině skutečných tanečních sálů byl navíc stále prozářen denním světlem a obklopen zelení okolní zahrady. Od jara do podzimu nepochybně sloužila také zahrada v podobě obrovské louky tělocvičným a tanečním aktivitám.

Fotografie získané nedávno do Studijního a dokumentačního centra ve vile Tugendhat tyto domněnky jen potvrzují.13  Přesněji nedatované snímky pocházející z let 1945-1950 jsou kromě všeobecné dokumentární hodnoty nesmírně cenné ve třech ohledech. 

V prvé řadě je to žánrově, ale do jisté míry i umělecky působivá výpověď o době a lidech „žijících“ ve vile těsně po válce. Z fotografií ještě vyzařuje noblesa předválečné éry - vždyť elegance, neboli též ladnost, byla hlavní premisou institutu Karly Hladké.

Z hlediska stavebněhistorického jde o cenný doklad tehdy ještě autentického stavu zahradní terasy, jejíž původní travertinová dlažba byla zlikvidována v šedesátých letech. Na jaře 1967 byla totiž opravována dlažba na horní terase a zřejmě současně byla vyměněna také dlažba na zahradní terase. Původní čtvercové desky o rozměrech cca 80 x 80 cm z italského travertinu nahradily pravděpodobně vápencové desky menšího obdélného formátu s růžovým probarvením. Při obnově vily v letech 1981-85 byl na zahradní terase položen spišský travertin ze Slovenska, a to ve čtvercových formátech seskládaných ze dvou obdélníků s náznakem původního spárořezu.14 Z fotografií je také zřejmé, že elektrické spouštění obou oken bylo plně funkční, tedy dokonce i v případě okna proti někdejší jídelně, které bylo tehdy již zaskleno obdélnými tabulkami. Spouštěcí okno proti onyxové příčce zůstalo zachováno až do obnovy vily v osmdesátých letech, kdy bylo na příkaz investora barbarsky zničeno.15

Kulturněhistorickou zajímavostí je skutečnost, že na jedné z fotografií na zahradě vily Tugendhat je zachycen světoznámý tanečník a choreograf a legenda českého baletu Ivo Váňa Psota. V roce 1926 přišel do Brna a o dva roky později se stal historicky nejmladším baletním mistrem a uměleckým šéfem baletu Národního divadla v Brně. Externě učil na brněnské konzervatoři a v roce 1929 si otevřel v Brně vlastní baletní školu – odtud také mohly pramenit kontakty s Karlou Hladkou, která snad na brněnské konzervatoři rovněž vyučovala. Od roku 1932 působil v baletní skupině Ballet Russe de Monte Carlo, která byla pokračovatelkou slavné skupiny Original Ballets Russes Sergeje Pavloviče Ďagileva. Od roku 1936 byl opět šéfem baletu v Brně a na sklonku roku 1938 zde uvedl světovou premiéru Prokofjevova baletu Romeo a Julie. Během války působil v New Yorku, kde v Metropolitní opeře nastudoval Dvořákovy Slovanské tance pod názvem Slavonica, a poté opět s Ballet Russe, a to především v latinské Americe, kde se proslavil jako tvůrce národního brazilského baletu Yara (1946). V roce 1947 se vrátil do Brna, kde však uštván intrikami a malostí v roce 1952 předčasně umírá.16

Za zmínku stojí, že v letech 1935-36 si Ivo Váňa Psota postavil v Brně vilu,17 kterou navrhl architekt František Kalivoda.18 Psotovi bylo tehdy osmadvacet let a Kalivodovi pouhých třiadvacet a byla to jeho jediná vila realizovaná v Brně.19 Právě František Kalivoda se o tři desetiletí později zásadním způsobem zasloužil o „znovuzrození“ vily Tugendhat, když apeloval na obnovu a důstojné kulturní využití jedné z nejslavnějších staveb světové architektury 20. století a navázal osobní kontakty s Gretou Tugendhatovou.20 První smysluplné rehabilitace se však vila Tugendhat dočkala až o další dvacetiletí později při její první obnově a rekonstrukci v letech 1981-1985.

1 K prvním průkopnicím rytmické gymnastiky a výrazového tance v Československu patřila Milča Mayerová. Tato tanečnice a choreografka v Divadle E. F. Buriana, v Národním divadle, ale i na zahraničních scénách  působila také pedagogicky. Další osobností byla Jarmila Kröschlová, která se věnovala také teorii a publikační činnosti. K tématu viz např. J. Kröschlová, Výrazový tanec, Praha: Orbis 1964; I. Kloubková, Výrazový tanec v ČSR Praha, Brno (1918-1945), Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1989; J. Kröschlová, Výrazový tanec – Taneční tvorba, Praha: Ipos-Artama 2002.

2 Viz Vznik a vývoj moderního tance, bakalářská práce:  HYPERLINK "http://is.muni.cz/th/150973/prif_b/2.dil.txt?lang=en" http://is.muni.cz/th/150973/prif_b/2.dil.txt?lang=en. 

3 Viz Archiv města Brna (dále jen AMB), domovský list Rudolfa Hladkého, fond B 1/39 – Kartotéka domovského práva 1850-1948, krabice 219.

4 Viz AMB, fond A 1/48 – Školní referát města Brna (1870) 1904-1944, inv. č. 529, karton 27, Hladká Karla  –škola rytmiky – zřízení, učební osnova (1927-33). Za obětavou pomoc při vyhledávání pramenů k osobnosti a ke škole Karly Hladké děkují autorky příspěvku Mgr. Lence Likavčanové z Archivu města Brna.

5 Prostory školy zde tvořila tělocvična, předsíň, dvě šatny, převlékárna, kancelář, sprchová koupelna a tři záchody. Do všech místností bylo zavedeno ústřední topení, větrání a elektřina. Současně zde mohlo cvičit 30 dospělých nebo 40 dětí mladších 14 let. V archivních materiálech je dochována také učební osnova pro čtyři oddělení (děti předškolní a školní, dívky 9-12 let a 12-14 let, dorostenky 14-18 let a dospělí) a školní řád. Viz AMB, fond A 1/48 – Školní referát města Brna (1870) 1904-1944, inv. č. 529, karton 27, Hladká Karla – škola rytmiky – zřízení, učební osnova (1927-33).

6 Jedna živnostenská karta na jméno Karla Hladká se týká právě koncese na výrobu kosmetických přípravků podle receptů předložených živnostenskému úřadu se sídlem provozovny na ul. Švehlova 7 (toto pojmenování nesla v l. 1935-39 ul. na Kiosku) a později na ul. Černopolní 45. V r. 1949 zažádala K. Hladká o přeložení sídla na ul. Gottwaldovu 111 (původně a nyní ul. Cejl), ale záhy nato 22. 12. 1949 sama kosmetickou živnost složila. Druhá živnostenská karta se týká koncese ku pěstění krásy, kde je záznam o tom, že v r. 1952 nebylo schváleno přeložení sídla na Černopolní 45 a v r. 1953 byla živnost zlikvidována. Viz AMB, fond B 1/16 – ÚNV: živnostenský referát – kartotéka živností.

7 Viz K. Hladká – R. Ambroz – K. B. Kubíček, Gymnastická průprava boxu, vydala škola zdravotní gymnastiky prof. K. Hladké a redakce časopisu „Zdraví mládeže“, Brno, Kiosk číslo 5. Publikace o 24 stranách není datována, ale vyšla asi v období let 1930-38.

8 Reklama na poslední straně publikace nabízí konkrétně italské lázně Rimini a sousedící Visebra – Bellaria - Miramare s četnými hotely, pensiony a soukromými vilami, které jsou vždy levně k pronajmutí. Za zmínku stojí také reklama na Lázně Charlotinky a první brněnskou parní velkoprádelnu na Bratislavské 10, kde se „za podpory města Brna umožňuje tisíci dětem nezaměstnaných, studentům a mládeži bez rozdílu národností bezplatné sprchování, koupání a plování.“

9 Podrobněji k tématu viz Z. Kudělka - L. Kudělková, Nové poznatky o vile Tugendhat, 57. Bulletin Moravské galerie v Brně, 2001, s. 92-98. Příspěvek se opírá zejména o prameny z fondů Moravského zemského archivu Brno (H 1008/1-4 - Moses Löw-Beer, národní správa soukromého jmění; D 23 - Soukromá a likvidační správa); dále písemnosti z Přiznání k dani činžovní z let 1943-1951, z Protokolu o stavu domu z r. 1945 a s dalšími písemnostmi z Národní správy nad soukromým majetkem rodiny Löw-Beerů, z Krajského národního výboru v Brně, z Archivu Ministerstva vnitra a Ministerstva průmyslu aj. Celkové shrnutí viz též D. Černoušková - J. Janeček – K. Ksandr – P. Zahradník, Nové poznatky ke stavební historii vily Tugendhat a k její obnově a rekonstrukci v letech 1981-1985, Průzkumy památek, roč. XV, 1/2008, s. 89-126, zvl. s. 100.

10 Viz Z. Kudělka-L. Kudělková, o. c. v pozn. 9, s. 97.

11 Viz F. Kalivoda, Vila Tugendhat v Brně – příklad restituce díla moderní architektury, In: Ochrana památek moderní architektury. Sborník referátů přednesených na celostátní vědecké konferenci v Brně, březen 1970, Brno: KSSPPOP 1972, s. 47-49 (zvl. s. 49). Červená podlaha je dobře patrná na barevné fotodokumentaci, kterou pořídil v srpnu 1969 architekt Peter Zerweck z Norimberka (SDC-VT) a která byla poprvé publikována v r. 2008 – viz D. Černoušková - J. Janeček – K. Ksandr – P. Zahradník, o. c. v pozn. 9, s. 102 (obr. 8e,f).

12 Viz L. Schoberth , Zum Hause Tugendhat: Wirkung gegen die Zeit. Unzerstörbare Meisterschaft bestätigt durch einen Raum, Baukunst und Werkform III, 1949, s. 16-21 a D. Černoušková - J. Janeček – K. Ksandr – P. Zahradník, o. c. v pozn. 9, s. 98 a 100.

13 Fotografie poskytla SDC-VT paní Jarmila Kučerová, roz. Machálková. Ta jako malá holčička navštěvovala ve vile Tugendhat školu Karly Hladké a téměř třicet let přímo ve vile také bydlela, neboť její rodiče Anežka a Jan Machálkovi byli od roku 1945 až do sedmdesátých let správci domu. Doposud mělo SDC-VT z období působení školy Karly Hladké ve vile Tugendhat k dispozici jen tři fotografie, které byly poprvé publikovány na výstavě „TUGENDHATUGENDHATUGENDHAT“ uspořádané Nadačním fondem Vila Tugendhat a Muzeem města Brna v Domě umění (kurátorkou výstavy, která proběhla od 17. 5. do 6. 8. 2006, byla PhDr. Jitka Vitásková) a poté autorkami tohoto příspěvku – viz I. Černá – D. Černoušková, Vila Tugendhat jako badatelské centrum. In: I. Černá – I. Hammer (eds.), MATERIALITY, Sborník příspěvků mezinárodního sympozia o ochraně památek moderní architektury, Brno: Muzeum města Brna a Hornemann Institut 2008, s. 208-221 (obr. 5).

14 Viz D. Černoušková - J. Janeček – K. Ksandr – P. Zahradník, o. c. v pozn. 9, s. 99 (obr. 7, zvl. 7b), s. 113 a 115-116.

15 K tomu viz D. Černoušková - J. Janeček – K. Ksandr – P. Zahradník, o. c. v pozn. 9, s. 116-117.

16 Osobnosti a dílu Ivo Váni Psoty, vl. jm. Ivana Psoty (1. 5. 1908 v Kyjevě – 16. 2. 1952 v Brně) se věnovala brněnská teatroložka PhDr. Eugenie Dufková, která o něm publikovala doposud jedinou monografii a které autorky příspěvku děkují za konzultaci - viz E. Dufková, Váňa Psota, Brno: Nakladatelství Šimon Ryšavý 1997. Dále viz např. televizní dokument Mistr, režie Petr Hajn, Česká televize 2009 a informace na internetu – např.  HYPERLINK "http://ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/heslo/?id=4913" http://ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/heslo/?id=4913.

17 Psotova vila stojí na Kaplanově ul. č. 1 v kolonii Pod vodojemem na Žlutém kopci. Stavba je zapsána v Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek s rejstříkovým číslem 48200/7-7515. Přesto byla v r. 1999 současným majitelem z domu odstraněna pamětní deska, připomínající slavného tanečníka. Viz J. Sedlák (ed.), Slavné brněnské vily, Praha: Foibos 2006, s. 114-115.

18 František Kalivoda (9. 4. 1913 Brno – 19. 5. 1971 Brno) patří k nejpozoruhodnějším osobnostem brněnské kultury 30.-60. let minulého století. V kontextu české moderní architektury je zapsán především jako publicista a organizátor s výjimečnými mezinárodními kontakty. Od r. 1935 byl mj. sekretářem československé skupiny Mezinárodních kongresů moderní architektury (CIAM), v r. 1936 inicioval založení východoevropské sekce CIAM, jejíž zasedání se v r. 1937 konalo v Brně a ve Zlíně. V poválečném období, v dobách politicky a společensky vypjatých, dokázal prosadit a realizovat skvělé projekty v různých oblastech kultury - od publikací Brno, vůně jednoho města (1959) a Brno, město práce a pokroku (1966) až po organizaci mezinárodních akcí věnovaných slavným brněnským osobnostem jako byl Viktor Kaplan nebo Adolf Loos – viz D. Černoušková-J. Chatrný, František Kalivoda a „kauza“ Adolf Loos, Prostor Zlín, roč. XV, č. 3, 2008, s. 45-51. Část jeho doposud neuspořádané pozůstalosti je uložena v Muzeu města Brna a v současnosti je zpracovávána Mgr. Jindřichem Chatrným v rámci grantu Akademie věd ČR - grant Osobnost a dílo architekta Františka Kalivody (1913-1971) v kontextu evropské avantgardy s reg. č. KJB800330601. Z publikací viz  J. Chatrný, František Kalivoda aneb kaleidoskop „obyčejného“ života, Prostor Zlín, roč. XIV, 2/2007, s. 46-51; J. Chatrný, František Kalivoda a finská společnost Artek,  Prostor Zlín, roč. XIV, 2/2007, s. 52-55. 

19 Otázka, proč Psota požádal o projekt své vily právě Kalivodu, zůstává doposud neobjasněna. Je nanejvýš pravděpodobné, že kulturně všeobecně etablovaný Kalivoda se s tehdy již světově renomovaným umělcem dobře znal a byli si blízcí také věkem. Jejich případná korespondence se v Kalivodově pozůstalosti v Muzeu města Brna nenachází – za konzultaci děkují autorky příspěvku kolegovi Mgr. Jindřichu Chatrnému.

20 K jeho aktivitám souvisejícím s vilou Tugendhat viz D. Černoušková – J. Chatrný, František Kalivoda a „kauza“ vila Tugendhat (několik poznámek), Prostor Zlín, roč. XIV, č. 4, 2007, s. 36-43 a D. Černoušková - J. Janeček – K. Ksandr – P. Zahradník, o. c. v pozn. 9, s. 101-105.